ice ice baby

29. prosince 2017 v 0:49 | M* |  *Step by step, day by day*
Když jsem odjížděla na Island, dostala jsem asi dva dny dopředu zprávu s kontaktem na kluka, kterej mě měl po příjezdu vyzvednout. První, co uděláš, je to, že si ho najdeš na fejsíčku. Druhá fáze je ta, že ti srdce trochu poskočí, když mu napíšeš první zprávu, že jsi zrovna přistála na letišti v Keflavíku a že v Reykjavíku budeš tak asi do hoďky. Chápej. Islanďan. Zrzavý vlasy, zrzavý vousy, labrador a krásný tělo. Láska to byla už od fotky na jeho profilu. A to jsem popravdě nikdy moc na tyhle zrzečky nebyla. (To byla právě Darinka, která si v Norsku všechny tyhle typy zabírala a já tam pak musela spát s černochama.) Tenhle byl ale pro jen pro mě. A s tím jsem se tentokrát rozhodně chystala něco udělat.

I když jsem byla z letadla nevyspalá, měla horečku, i tak jsem byla rozhodnutá, že budu něco anglicky žvatlat, abych jakože zaujala a nezůstala ve svý klasický introvertní pozici. Myslím, že jsem tehdá něco žvatlala o čase, že je asi o dvě hodiny míň, určitě o Norsku, o tom žvatlám vždy a všude. A když mi vytahoval z kufru auta můj kufr utrhl mi na něm úchytku, já řekla, že to je jako v pohodě, zavtipkovala jsem něco a téma jeho síly, trochu jsme si zaflirtovali a on ještě pronesl nějakej vtip, kterej jsem do teď nepochopila. (Ten kufr mám rozbitej do teď.) V ten moment jsem byla šťastná, že jsem tam, kde jsem a hlavou se mi honily představy, jaký to bude nádherný léto. Jak se políbíme někdě u vodopádu, na Black beach mi bude vytřepávat černý kameny z boty a taky jak spolu budem koukat na ledovci na globální oteplování. Že v tom září mě bude prosit, ať neodjíždím a já zůstanu. Zůstanu žít do konce života na Islandu.

Každopádně žili šťastně až do smrti se nekonalo. Po týdnu na Islandu jsem byla nasraná na celej Island, na divnolidi v prasečích maskách, na něj, na nezorganizovanou organizaci, na sebe. Tři tejdny jsem toho kluka z letiště - svýho šéfa, neviděla. Tři tejdny jsem myslela jen na to, jak chci domů. Že na tom posraným ostrově nechci být už ani vtěřinu. Pak jsem se z divočiny přestěhovala do Reykjaviku. A dostala se do skoro každodenního kontaktu s ním. A začla jsem zase něco cejtit. Něco jinýho než jen nenávist k Islandu.

Ono stačilo, aby si se mnou povídal. Potkali jsme se náhodou na koupališti. Ani jeden z nás se nekoupal, a oba jsme jen pozorovali jak se ostatní mačkaj v tý islandský vodě, co zapáchá jak starý vajíčka. Bavili jsme se tehdá dlouho. Flirtoval se mnou a vypadal, že je nervózní. Slíbil mi, že mi někdy půjčí svýho psa. Překvapila jsem ale samu sebe, když jsem se v nejlepším zvedla, řekla mu čau a šla domů. Zůstavala ve mně ještě kapka hořkosti, odpor i přes to všechno k Islandu, nechtěla jsem mu dát šanci, mu ani Islandu.

Začali jsme si psát. Nejdřív kvůli práci, pak jen tak. O blbostech. Přesvědčovala jsem ho, ať se má krásně, ať si udělá krásnej den, i přes to, že na Islandu nikdy nic nefunguje. Ať si udělá chvilku a zastaví se na zmrzku. (Nechápu to, ale Islanďani milují zmrzlinu i když je venku třeba jen pět stupňů, blázni.) Pak jsme se pohádali - kvůli práci. Vyčetla jsem mu všechno, co mě na organizaci nezorganizovaný organizaci sralo. Fakt jsem se bála, že mě z nezorg. organizace vyhodí a druhej den mě pošle zlátky do Keflavíku na letiště. Neudělalal to. Od týhle konverzace mě chtěl vidět víc. Častějc se zastavoval v našem baráku. Častějc mě zval do hospody. Častějc mi něco sliboval. Častějc pro mě něco dělal. Častějc po mě něco chtěl. A já jsem se častějc začala malovat.

Ze všeho ale viním vesmír. Vesmír chtěl, že kdykoliv, kdy měl dobrou náladu a dovezl mi k nám do baráku psa - nikdy jsem nebyla doma. (A to to bylo asi čtyřikrát podle něj.) Vesmír chtěl, že když přijel pro můj tým a hlavně pro MĚ uvařit islandskou večeři (to je prosím jehně v troubě s bramborem v alobalu a nějaká omáčka) - ležela jsem v posteli s angínou, bylo mi strašně špatně a nemohla jsem jíst. Bylo pro mě strašně namáhavý už jen v tý kuchyni s ním flirtovat. Vesmír chtěl, žě byl druhej den, kdy mě vezl do nemocnice s tou angínou, nějakek nasranej a vůbec se se mnou nebavil. A to vesmír taky chtěl, že když jsme po krásným večeru v hospodě s ním a jeho kamarádama odcházeli, musel toho kluka, co šel před náma napadnou nějakej debil, ukrást mu batoh a on za ním musel běžet, prát se s ním, volat policii, takže z toho zase nic nebylo. To vesmír chtěl, že když on byl zrovna mimo město a já jsem měla za úkol řešit všechno s jeho otcem, začal na mě řvát do telefonu, kterej jsem mu položila a šla si rovnou koupit letenku domů. To vesmír chtěl, že se mě na tý chodbě jen smutně zeptal, kdy letím domů a já mu řekla v neděli a to byl pátek. A taky děkuju ti vesmíre za to, že když on bude na začátku roku v Praze, já budu v New Yorku.

Dík vesmíre. Nejvíc mě mrzí, že jsem přišla o krásný islandský příjmení.
 

boys that sing part 2

27. listopadu 2017 v 0:24 | M* |  *Step by step, day by day*
Jednou jsme měli takový zvláštní rande. Psal mi, že budou s kapelou něco natáčet pro Českou televizi v ostravským studiu a jestli za ním nechci přijet. Já jsem tehdá byla ještě dost naivní hloupá holka, přemlouvat mě ani nemusel. Ještě jsem mu na tu zprávu ani neodepsala a už jsem si balila baťůžek s vidinou, jak krásný to bude, i když Ostravu z celýho srdce nenávidím. Co, že jsem měla druhej den další zápočet z fonetiky, já se chtěla bavit. Já chtěla bejt s ním.

Čekala jsem na něj, něž si na tom ostravským nádraží koupí ty svoje mallborka. Stála jsem tam, strašně šťastná, že ho konečne vidím zase jinde, než jen v televizi. Nebo na Youtubku. Byla jsem strašně nervózní a nevěděla jsem, jestli mám dělat, že ho nevidím a počkat si, až si mě najde, nebo se za ním do té trafiky rozeběhnout. Samozřejmě jsem chtěla běžet, ale Martina, hrdinka, tam stála jako solnej sloup a teprve v tu chvíli jsem přemýšlela, jestli to byl dobrej nápad a jestli to nebude třeba trochu trapný. Nebo třeba strašně trapný.

Bylo to tak půl napůl. Dostala jsem krásnou pusu na přivítanou, a o něco jsem zároveň stihla i zakopnout (o svoji vlastní nohu) a už jsme si to šinuli na Stodolní. I když byla středa, našli jsme volný mistečko pro nás dva až ve třetím baru. On objednal šampaňský a do desíti minut jsem mu odpustila i ty pochcaný boty od jeho nejlepšího kámoše z tý minulý párty na hotelu v Litomyšli. Měl takový svoje nepopsatelný kouzlo. Byla jsem šťastná, že tam s ním jsem. Bylo mi jedno, že pravděpodobně spolu nikdy nebudeme mít normální vztah. Že to bude vždycky takhle trochu punkový a že to vždycky už třeba hned zítra nebude. Vyprávěl mi nějakou historku s kapelou - co taky jinýho. Vyprávěl mi dvacet nějakých historek s kapelou, než jsme došli do bodu, kdy jsme se už neměli o čem bavit.

(Když jsem byla s ním, vždycky jsem měla pocit, že na nás všichni koukaj. Na něj s tím pohledem - toho kluka už jsem někdě viděla a na mě - hm, ale to má na lepší.)

Tak jsme se sebrali, vzali si ještě lahev s sebou, to byla taková naše tradice. Tvrdila jsem mu něco o tom, že ten kostel, co jsme míjeli, vypadá jako hrad (v Ostravě žejo) a obdivovala ostravský stromy. Nutila jsem ho, aby mi po cestě zpíval. Jenom pro mě.

Když mě zavedl před budovu Český televize, myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu. "Počkej tady chvilku, já to zařídím" a zmizel. Ne, že bych mu nevěřila, ale já mám takovej zlozvyk myslet vždycky na to nejhorší. Tak jsem si řekla sama sobě: "Vidíš Martino, tak a teď je to v hajzlu, už se nevrátí, teď němáš kde spát, jsi v Ostravě a někdo tě tu zabije, dobrý." Byly asi tři ráno a byla mi strašná zima.

Pak se objevil znovu v těch dvěřích, ve kterých se před deseti minutama ztratil a mával na mě nějakou klíčenkou. "Pojď, mám tady pokoj!".


Tak se stalo, že jsem asi poprvé a naposledy byla v Český televizi. Zjistila jsem, že vedle studií mají pokoje pro svoje hosty, když tam potřebují přespat. Tyhle ty pokoje teda nebyly nic moc, abych vás uvedla do obrazu. Neměli ani svoji vlastní koupelnu, takže se mi stalo to, že když jsem někdy v pět ráno běhala po chodbě Český televize jenom v kalhotkách a jeho tričku a hledala záchod, potkala jsem nějaký lidi chystající se na ranní vysílání.

Koho by to napadlo, v pět ráno s neuvěřitelnou kocovinou.

boys that sing part 1

23. listopadu 2017 v 1:42 | M* |  *Step by step, day by day*
Vždycky jsem chtěla kluky, co zpívali. Postupně jsem začala moudřet a zároveň i snižovat nároky. Takže postupem času i postačilo, když třeba jenom hráli na basu. Ale museli mít kapelu, to jo, přes to nejel vlak. Imponovala mě ta složitost těch vztahů. A taky to, když z toho pódia při tom pomalým songu hledal v tom obrovským davu zrovna mě. V takových chvílích jsem se ale stejně schovávala za sloup, protože mi to přišlo až moc romatický a na to já jsem nikdy nebyla. Ale stejně bylo pěkný sledovat ten jeho zmatenej pohled, jestli jsem už náhodou neodešla. Čekat, až se podepíše na různý serepetičky, projde tím klubem a se všema těma holkama se vyfotí, dojde za mnou na bar, objedná mi dvojitýho Jacka a vezme do backstage. Popadne mou bundu a odvede si mě na hotel. V recepci koupí dvě další bílý vína a začne mě svlíkat už ve výtahu. Pokaždý na jiným hotelu, v jiným městě.

Ráno se pak obouvám do pochcaných conversek (ty večírky na hotelech vždycky stojej za to), nasedám do vymrzlýho vlaku a jedu přes půlku republiky na hodinu fonetiky. Prší. Je hustá mlha. Je to krásný a smutný. Je mi ještě blbě, mám kocovinu a píšem zápočet.

Zapínám óčko, protože mi vždycky píšeš, kdy tam budeš a že se mám na tebe dívat. Tak se dívám, hádám se doma o ovladač, že to teďka prostě nebudeme přepínat. Vysvětluju našim odkud tě jako znám a přeskakuju všechny ty věci jako hotelový pokoje, tajný cesty přes půlku republiky, zazdívaní školy, koncerty, chlast, pochcaný boty, takže vlastně končím u toho, že jsem tě asi někdě někdy potkala. Promiň mámo, ale vážně buď ráda, že nevíš, co jsem všechno před těma pěti rokama dělala.

Píšu ti zprávu, že ti to děsně sekne a ty mi při reklamě posíláš srdíčko.







 


Salt and pepper

28. června 2017 v 16:55 | M* |  *Step by step, day by day*
Have you ever moved to the city of strangers? I guess everybody did this "brave" step in his or her life. I think almost everybody wanted to explore. Go somewhere. Start again. Forgot the past. Move on. Forget about your last lover. Run away. At least, I did it twice this year.

First time I moved to Norway. I wanted to forget the "wrong" person. The drug addict. The bigheaded boy. So I went to Norway and I spent there five beautiful months of forgeting this one meter and fifthy centimeters life living creature. I was hiking, enjoying the beautiful fjords (well, to be honest, I wanted to jump into the fucking fjord and drown myself many times) and meeting new "better" people. Or at least, I though that if they are strange and new they have to be better, just because they are different.

So what I had done was, I found the most different person who I could. The nigerian boy. He was sooooooooooo nice to me. And he liked Eminem and had his own radioshow. Swearing with his fucking hot accent. So different. So guess what. I fall in love with him, because he just didn't want me, and I always want, what I cannot get, but this is different story. To make it short, he broke my heart. In the Clay way. But girl, you have to get to used to it, that people are still doing this fucking shits to you. Always.

For the second time I chosed Iceland, because have you checked the Instagram? Jope, now you know. Now I have my pictures, in my camera and I don't wanna share them with anybody because I feel so fucking depressed and down by everything what happened in this fucking island. The worst thing is, that you are praying for the better day but the better days is not coming just because the sun doesn't come down and the day is the same as before your five hours sleep. Easy as fuck.

So I met new "better" people from the whole world. I had the fresh start again. At least I thought so. I crossed my introvert comfort zone and I opened up for this portugeese friend. We went for a walk talked a lot. And I found in him a good friend. Or I thought I did.

Do you know how amazing is when somebody pass you pepper without asking beacuse he just think you need it - and you really do. So easy, such a small thing. So, when you are fucking alone and you need a friend and this boy really knows when you need salt and when peppper, you tell him everything. And what he will do? He will tell how fucking organization the one in which you are in, it is, every word you told him, to your boss - just because he is afraid that "something wrong is with you".

Thanks. I wanna visit Portugal.

clay

21. května 2017 v 1:22 | M* |  *Step by step, day by day*
What do you know about introverts? You would probably see them like those boring people standing in the corner at the party pretending like they are not there or that they are there just by an accident. Maybe they just got lost in between the grocery shop and their house. You could see them like people to whom you can say all those shits which other people do not care about, because you can finally talk and talk without anyone jumping into your speech. Or maybe you know nothing, because you only like to spend time with those popular ones, that's also an option.

In the case you know something, you have met some introverts before, you would know, they have a different world. They use their imagination more then other people. On everything. They can built sand houses in the nord pole. They imagine everything. They dont speak a lot, they think and imagine. Maybe because of it you think they are - different (at least you said it) and when I think about it, I had many relationships just based on this - you are so different. When you think back, I asked you durring our first or second bed session - Why are you with me? What do you like on me? You could choose any girl, why you are with me? You said - you are so different. To be honest, I would rather be anything else, than different. The reason why is, cause I already knew how it will end.

Another thing about introverts is, that they need more time for everything. I can rewrite one stupid essay ten times, cause I always imagine, that I could do it in same other way. I will imagine every situation which can be caused by something what even cannot happen. And for that I need time. It's so stupid, I know, I am fighting with it my whole life. If you remember, I told you at the beginning that I need time. I needed time to kiss you without drinking before, I needed time to be in my bed with you without drinking before. Yes, and after it, I felt like I didnt want it to let it happen, cause when I admit somebody to come closer to me, I want to remember it. I would needed more time to hold your hand in public, kiss you in public. You dont even know how hard this for me is, you cant even imagine. I was sad, you could not help with it, when for you it is easy.

You wrote me, that if I actually came to the people and talk with them, I could ended with more friends - or something like that. (I dont want to read again what you wrote, cause it fucking hurts.) And you know what? I tried. I tried at the beginning so hard. I came out of my comfort zone so many times. The thing which I have learnt is that I dont need and I dont want this. I dont need to know everybody, I dont need to talk with everybody, even If I really wanted. The reason why is simple. They talk. And you listen. They are quite happy that they found somebody to whom they can talk. And they start to not to talk about just bullshits but real problems because you are empathic and caring. You care a lot. About everybody. And this was what really started to killing me. I had this feeling from march to april. I felt so lost, because I did want to help them. All of them. But you end up to dealing with your friend's small brother cancer, about suicides, about cheating husbands, maybe pregnant friend, break -ups, why I cannot have a girlfriend? and many more. I am not saying that other people are not dealing with it, but as I said - I imagine. And I always imagine the worst. And I am so fucking caring that I am living it like it was me. But the thing is, that you know so much about them, but they still know nothing about you. But it still ok. Or it was ok, until I felt so fucking lost. It was from every side. Everybody needed some opinion, everybody wanted help, advice, and I felt like everybody thought like I have some superpower and I have a good solution for everything - that's also a reason why I spent so many time on my phone, I felt I have to still save somebody, all the time. Here or back home. And the only question in my head was - Who will save me? You need to save. Sometimes, everybody does.

I feel like the popular people are the most alone. They know so many people, but nobody properly. And nobody properly cares about them. They care just partly. You said something like that when we were watching the 13 reasons why episode, when the boy (shit I dont remmember names, but you know the popular one) was sad about that Hannah didnt pay attention to him. You said something like nobody cares about the popular ones. Maybe I got it wrong, like half of the things you said, but I just have the feeling. And actually I think, that you liked the time which we spent together because I was actually listening to you. I cared. I wanted to help you. Maybe. Maybe not. It's still a mistery for me.

I dont even know, why we let it go so far. I think I said to you something like - just dont fall in love with me (and I know you keep it) I believe I did it. I am doing that everytime. I remember, I was complaining to you in the studio, why every friend ends up wanted to have something with me. I think more and more that a normal friendship between girl and boy just cannot exist. What I want to say - I did not accused you of just using me. You got it wrong. I hope you will get to this part in this stupid article. I want you to know it. I wouldnt do anything what I wouldnt want. I appriciate you didnt push me to anything. You were patient. You were amazing. I confess, it was exaggerated, I should write it less affected. I shouldnt write it at all. But it does not change that I felt like I was not worth it to you to even stop by. Have you read the Small Prince? The french fairytale? There is the thing with a rose. "For the time you devoted to the rose, is your rose so important. People forgot about this truth, but you cannot. You become always responsible for what you bound to yourself." And you know you bound me.

I told you I love you even you didnt wanted to hear it. I told you I would rather spend time with you then go to the trip. To be honest, I already felt like it goes to the hell after you said me only - you can say sometimes something nice. I dont say it often (almost never, you were the second one, haha)- but you didnt say me anything nice. I know, that it had no future, so it was unimportant. But anyway, you could stop it, you could stop it when I tried to fix it. We didnt have to fix it. You could stop it. But anyway, its all my fault. I started to feel something. And that's always the problem.

I believed you will come to say goodbye. I believed that you will find the time. Because you promised. You would if you really wanted. You would even come if I texted you some bullshit. If you cared. You would want to know, what happened. You would killed your ego for once. That was the test if you cared. You dont. But anyway, I hate this theatres. So whatever. Actually I came to the bus station when you sent the message. I was waiting there. I felt so stupid, when your friends were there and nobody understood why I am there. Crying. Like what would you do, if was there? Told me hi for the first time maybe.

Thank you for making Volda the place I will never forget. And also thank you for making Volda the place I want to leave immidiately now.

You were my Clay.





we dont talk anymore.

15. srpna 2016 v 22:29 | M* |  *Step by step, day by day*


we dont. we dont.

nechtela si predstavovat, jaky by to bylo, kdyby to vsechno nebylo spatne, ale predstavovala. sedela tam, na tom chodniku, k deprojizdel jeden taxik jednu vterinu a davem proudil jeden clovek za druhym. ale nikdo se nestaral. kazdej mel doma svuj zivot. svoji manzelku. svoje dite. svoji snoubenku a svoji milenku v jinym meste - to aby na to nikdo neprisel. sedela tam a nic mu uz nevycitala, protoze to vsechno zvladla pokazdy, kdyz spolu komunikovali. haha. komunikovali - tak, ze ani jeden poradne nic nerekli. pred sexem si nic nerekli. behem sexu ji akorat rekl, ze dneska proste - "nak nemuze" a po sexu se osprchoval a vzal ji ven z toho hotelu nad tim posranym klubem. vzal ji tak, jak kdyby byla kufr nebo jinej typ lacinyho zavazadla. chtela to co mezi nema bylo nazyvat vztah, ale neslo to. to by byl vysmech vztahu.
sedela tam a premyslela, jaky by to bylo, kdyby to vsechno nebylo spatne. kdyby se stalo vsechno, to co si malovali v jednom malym brnenskym hotylku, kdyby se stalo vsechno co si slibili pres messanger - nebylo toho moc, ale i to malo stacilo k tomu, aby se tak na pet vterin mohla ponorit do svych myslenek. milovala vymyslet jaky by to bylo, kdyby to vsechno mohlo bejt lip. kdyby za nim tehda jela do ty prahy. kdyby se nechovala jako krava. kdyby se prestehovala, kdyby se s nim nemilovala v tu nejnevhodnejsi chvili, kdyz v druhym pokoji byl zbytek jeho kapely. kdyby to vsechno mohlo bejt jinak. ale nebylo.
sedela na tom chodniku a cekala na prvni ranni tramvaj. mohla si vzit taxik, ale mela v ten prokletej den chut se jeste o chvili dyl citit jako troska a prodlouzit si tak ten posranej den, kdy misto toho, aby za ni prisel a zeptal se ji, jak se porad ma, se ji svym prazskym vid a hele prizvukem zeptal - "heleee, nevis, kde tady je kos?"

Další články


Kam dál