Maťul´s creek

11. ledna 2009 v 15:21 | Maťula |  *Step by step, day by day*
Je to tu pořád. Vlastně, když to shrnu nepíšu sem o ničem jiným. On celej život je o tom. Víte, co tím myslím? V Z T A H Y

A přes tohle všechno nehodlám téma tohodle článku měnit. Abych pravdu řekla, potřebovala bych se zase pořádně ze všeho vypsat. Tím nechci říci, že hození mých ne vždy normálních myšlenek do blogu něco velkýho vyřeší, ale občas mi to pomáhá v hlavě uklidit. Uspořádat myšlenky a vlastně i něco nechat ležet ladem, když vím, že to mám na "papíře" a nezapomenu na to.

---zde bych to roztříhla, kdybych měla nůžky---

Éra pan Zet je ukonce. Devět měsíců stačilo. On si váží mě a já zase jeho. Nikdy už nic nebude jinak jak je to teď. Aspoň ne v tom dobrým. Mometálně "chodí" s mou kamarádkou a já jim to přeju. TEČKA

Problém však hledejme úplně v jiných směrech. M. a Jé. Písmenkách skrývajících dva pány milované.

M.
Budem si povídat pohádku? //To tu ještě nebylo pánové a dámy!
Žilo bylo jedno děvče, které každé pondělí chodilo do tančírny a snažilo se vypilovat svoje taneční umění. Po pár protančených pondělních nocí se tihle odvážní lidé předváděli před publikem svých známých. Po spoustě piruetek a méně či více zdařilých otoček se slečna ocitla v objetí s klučinou, ke kterému cítila něco, co nidky nedokázala zdařile popsat. Ale to něco tam bylo mezi nimi. Něco tam jiskřilo. Potom, na konci protančené noci, když musela upalovat domů jako Popelka, dostala pusu a byla neuvěřitelně ráda. Těšila se na pokračování, jenže ono nepřišlo. Ikdyž se vzhledem na svou hrdost, snažila. Řekla si: " oukáá bejby, fajjn.... Lituješ toho, nic to neznamelo...fajn..." A žila v tomto přesvědčení dál. To by ovšem nemohl přijít další předváděcí taneční večer a s ním i pomalé tance v objetí, pusa a společně strávený čas. Pozděj se stalo něco, co do všeho moc zasáhlo a ovlivnilo. Děvče si uvědomilo, že ji to její srdce neuvěřitelně přirostlo k srdci víše zmiňovaného člověka/Zet., který ovšem o ni neměl i ten nejmenší zájem. Řeklo si, že nemůže být s ním, když její srdce bloudí úplně v jiných královstvích. Se vším se svěřila svému milému a ten se na ni zprvu snažil zapomenout, ale pozděj to chtěl vysvětlit ještě jednou. Děvče, ho ještě jednou mělo odmítnout, ale to neudělalo. Mezi tím se stalo zase něco jiného. Ten víše zmiňovaný člověk/Zet. udeřil kopím do srdcí všech dívčiných nejdražších a všechno změnil. Její srdce už nebylo u něj ale bloudilo někde v temných králostvých plných ledu, smutku, nářků... Bloudí do teď. Bloudí a děvče není schopno odmítnou toho prince z tanečních nocí.. Není schopno ho odmítnou a není schopno být s ním. Není schopno ho milovat, když i on se přiznal, že děvče nemiluje, jen by ji chtěl poznat. Chtěl by ji poznat.. Co ty čtyři slůvka můžou znamenat? Zatáhnout do komnat a strávit noc?

Jenže, stačí se podívat do těch jeho oček a začnu se bát... Ne jeho, ale sebe. Začínám se bát, že nejsem schopná normálního vztahu. Prostě, i když toho člověka mám strašně ráda, po čase se tam vzpříčí něco, co dá STOPKu a já nejsem schopna pokračovat normálně dál.. Možná to bude tím, že jsem v mládí opovrhovala těm pubertálním vztahům, že jsem neměla potřebu je provozovat. Vždycky jsem čekala na něco, co způsobí hrozně velký ZÁZRAK a že to bude přesně tak, jak to bývá ve všech těch děsně smyšlených a rádoby ideálních USA filmů.. Jenže nic takovýho se samozdřejmě nikdy nestalo a já žila v domění, že to tak jinak, jak v těch filmech nemůže být a tím jsem se dostala do fáze - stará pro pubertální vztah - a tím pádem neprošla základní lekcí - mít rád...



Jé.
Pomalu si začínám myslet, že já se v těch nešťastných láskách začínám vyžívat. Že ani nechci ten normální vztah mít a dokonce, že by mi normální vztah ani nevyhovoval. Nevím, jak se to stane/stalo/stává, ale asi jsem zase "v tom" jak já říkám.. Stačilo, aby ten člověk udělal něco, co valstně ani nevím, co to bylo a mám ho ráda. Jiskřičky se zase spikly proti mě.
Ony tam ty jiskřičky podle mého názoru byly už od dob, kdy jsme se poznaly. Někdy jiskřily víc a někdy o trochu míň. Ale nikdy tam nebylo to něco, co se těžce popisuje, nejspíš až teď, čím ovšem nechci říct, že ho-takový to slovo, co nemám ráda, ale asi brzy na něj taky dojde. Jenže.....
To bych nebyla já, že.... Když sem mohla být s ním, zase to nějak nešlo, hlavně kvůli tamté osobě jedné/Zet..... a teď... mám smůlu... a abych pravdu řekla, stejně ani nechci, protože se bojím, že by to dopadlo, jak minule a předminule.. Já nevím, jak si pomoct..

Asi se to nezdá, ale tenhle článek píšu celej víkend. Mnohokrát jsem ho mazala a přepisovala. Mnohokrát se snažila, aby bylo chápat, jak kterou věc cítím... Ale i přes to všechno mám pocit, že jsem to těmi písmenkami stejně vyjádřila úplně špatně.

// přístě už napíšu o mým životě, ve kterým nebudou zamotaný vztahy... :D slibuju
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tátova holka* Tátova holka* | Web | 12. ledna 2009 v 20:55 | Reagovat

Zamotanjem vztahům se nikdy nevyhneš...

2 Mlle Mlle | Web | 14. ledna 2009 v 17:53 | Reagovat

Že ale ten svět stojí na hodně komplikovaném základu, co? Děláme naším středobodem něco v čem si sami nejsme schopny udělat jasno... :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama