boys that sing part 2

27. listopadu 2017 v 0:24 | M* |  *Step by step, day by day*
Jednou jsme měli takový zvláštní rande. Psal mi, že budou s kapelou něco natáčet pro Českou televizi v ostravským studiu a jestli za ním nechci přijet. Já jsem tehdá byla ještě dost naivní hloupá holka, přemlouvat mě ani nemusel. Ještě jsem mu na tu zprávu ani neodepsala a už jsem si balila baťůžek s vidinou, jak krásný to bude, i když Ostravu z celýho srdce nenávidím. Co, že jsem měla druhej den další zápočet z fonetiky, já se chtěla bavit. Já chtěla bejt s ním.

Čekala jsem na něj, něž si na tom ostravským nádraží koupí ty svoje mallborka. Stála jsem tam, strašně šťastná, že ho konečne vidím zase jinde, než jen v televizi. Nebo na Youtubku. Byla jsem strašně nervózní a nevěděla jsem, jestli mám dělat, že ho nevidím a počkat si, až si mě najde, nebo se za ním do té trafiky rozeběhnout. Samozřejmě jsem chtěla běžet, ale Martina, hrdinka, tam stála jako solnej sloup a teprve v tu chvíli jsem přemýšlela, jestli to byl dobrej nápad a jestli to nebude třeba trochu trapný. Nebo třeba strašně trapný.

Bylo to tak půl napůl. Dostala jsem krásnou pusu na přivítanou, a o něco jsem zároveň stihla i zakopnout (o svoji vlastní nohu) a už jsme si to šinuli na Stodolní. I když byla středa, našli jsme volný mistečko pro nás dva až ve třetím baru. On objednal šampaňský a do desíti minut jsem mu odpustila i ty pochcaný boty od jeho nejlepšího kámoše z tý minulý párty na hotelu v Litomyšli. Měl takový svoje nepopsatelný kouzlo. Byla jsem šťastná, že tam s ním jsem. Bylo mi jedno, že pravděpodobně spolu nikdy nebudeme mít normální vztah. Že to bude vždycky takhle trochu punkový a že to vždycky už třeba hned zítra nebude. Vyprávěl mi nějakou historku s kapelou - co taky jinýho. Vyprávěl mi dvacet nějakých historek s kapelou, než jsme došli do bodu, kdy jsme se už neměli o čem bavit.

(Když jsem byla s ním, vždycky jsem měla pocit, že na nás všichni koukaj. Na něj s tím pohledem - toho kluka už jsem někdě viděla a na mě - hm, ale to má na lepší.)

Tak jsme se sebrali, vzali si ještě lahev s sebou, to byla taková naše tradice. Tvrdila jsem mu něco o tom, že ten kostel, co jsme míjeli, vypadá jako hrad (v Ostravě žejo) a obdivovala ostravský stromy. Nutila jsem ho, aby mi po cestě zpíval. Jenom pro mě.

Když mě zavedl před budovu Český televize, myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu. "Počkej tady chvilku, já to zařídím" a zmizel. Ne, že bych mu nevěřila, ale já mám takovej zlozvyk myslet vždycky na to nejhorší. Tak jsem si řekla sama sobě: "Vidíš Martino, tak a teď je to v hajzlu, už se nevrátí, teď němáš kde spát, jsi v Ostravě a někdo tě tu zabije, dobrý." Byly asi tři ráno a byla mi strašná zima.

Pak se objevil znovu v těch dvěřích, ve kterých se před deseti minutama ztratil a mával na mě nějakou klíčenkou. "Pojď, mám tady pokoj!".


Tak se stalo, že jsem asi poprvé a naposledy byla v Český televizi. Zjistila jsem, že vedle studií mají pokoje pro svoje hosty, když tam potřebují přespat. Tyhle ty pokoje teda nebyly nic moc, abych vás uvedla do obrazu. Neměli ani svoji vlastní koupelnu, takže se mi stalo to, že když jsem někdy v pět ráno běhala po chodbě Český televize jenom v kalhotkách a jeho tričku a hledala záchod, potkala jsem nějaký lidi chystající se na ranní vysílání.

Koho by to napadlo, v pět ráno s neuvěřitelnou kocovinou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama