ice ice baby

29. prosince 2017 v 0:49 | M* |  *Step by step, day by day*
Když jsem odjížděla na Island, dostala jsem asi dva dny dopředu zprávu s kontaktem na kluka, kterej mě měl po příjezdu vyzvednout. První, co uděláš, je to, že si ho najdeš na fejsíčku. Druhá fáze je ta, že ti srdce trochu poskočí, když mu napíšeš první zprávu, že jsi zrovna přistála na letišti v Keflavíku a že v Reykjavíku budeš tak asi do hoďky. Chápej. Islanďan. Zrzavý vlasy, zrzavý vousy, labrador a krásný tělo. Láska to byla už od fotky na jeho profilu. A to jsem popravdě nikdy moc na tyhle zrzečky nebyla. (To byla právě Darinka, která si v Norsku všechny tyhle typy zabírala a já tam pak musela spát s černochama.) Tenhle byl ale pro jen pro mě. A s tím jsem se tentokrát rozhodně chystala něco udělat.

I když jsem byla z letadla nevyspalá, měla horečku, i tak jsem byla rozhodnutá, že budu něco anglicky žvatlat, abych jakože zaujala a nezůstala ve svý klasický introvertní pozici. Myslím, že jsem tehdá něco žvatlala o čase, že je asi o dvě hodiny míň, určitě o Norsku, o tom žvatlám vždy a všude. A když mi vytahoval z kufru auta můj kufr utrhl mi na něm úchytku, já řekla, že to je jako v pohodě, zavtipkovala jsem něco a téma jeho síly, trochu jsme si zaflirtovali a on ještě pronesl nějakej vtip, kterej jsem do teď nepochopila. (Ten kufr mám rozbitej do teď.) V ten moment jsem byla šťastná, že jsem tam, kde jsem a hlavou se mi honily představy, jaký to bude nádherný léto. Jak se políbíme někdě u vodopádu, na Black beach mi bude vytřepávat černý kameny z boty a taky jak spolu budem koukat na ledovci na globální oteplování. Že v tom září mě bude prosit, ať neodjíždím a já zůstanu. Zůstanu žít do konce života na Islandu.

Každopádně žili šťastně až do smrti se nekonalo. Po týdnu na Islandu jsem byla nasraná na celej Island, na divnolidi v prasečích maskách, na něj, na nezorganizovanou organizaci, na sebe. Tři tejdny jsem toho kluka z letiště - svýho šéfa, neviděla. Tři tejdny jsem myslela jen na to, jak chci domů. Že na tom posraným ostrově nechci být už ani vtěřinu. Pak jsem se z divočiny přestěhovala do Reykjaviku. A dostala se do skoro každodenního kontaktu s ním. A začla jsem zase něco cejtit. Něco jinýho než jen nenávist k Islandu.

Ono stačilo, aby si se mnou povídal. Potkali jsme se náhodou na koupališti. Ani jeden z nás se nekoupal, a oba jsme jen pozorovali jak se ostatní mačkaj v tý islandský vodě, co zapáchá jak starý vajíčka. Bavili jsme se tehdá dlouho. Flirtoval se mnou a vypadal, že je nervózní. Slíbil mi, že mi někdy půjčí svýho psa. Překvapila jsem ale samu sebe, když jsem se v nejlepším zvedla, řekla mu čau a šla domů. Zůstavala ve mně ještě kapka hořkosti, odpor i přes to všechno k Islandu, nechtěla jsem mu dát šanci, mu ani Islandu.

Začali jsme si psát. Nejdřív kvůli práci, pak jen tak. O blbostech. Přesvědčovala jsem ho, ať se má krásně, ať si udělá krásnej den, i přes to, že na Islandu nikdy nic nefunguje. Ať si udělá chvilku a zastaví se na zmrzku. (Nechápu to, ale Islanďani milují zmrzlinu i když je venku třeba jen pět stupňů, blázni.) Pak jsme se pohádali - kvůli práci. Vyčetla jsem mu všechno, co mě na organizaci nezorganizovaný organizaci sralo. Fakt jsem se bála, že mě z nezorg. organizace vyhodí a druhej den mě pošle zlátky do Keflavíku na letiště. Neudělalal to. Od týhle konverzace mě chtěl vidět víc. Častějc se zastavoval v našem baráku. Častějc mě zval do hospody. Častějc mi něco sliboval. Častějc pro mě něco dělal. Častějc po mě něco chtěl. A já jsem se častějc začala malovat.

Ze všeho ale viním vesmír. Vesmír chtěl, že kdykoliv, kdy měl dobrou náladu a dovezl mi k nám do baráku psa - nikdy jsem nebyla doma. (A to to bylo asi čtyřikrát podle něj.) Vesmír chtěl, že když přijel pro můj tým a hlavně pro MĚ uvařit islandskou večeři (to je prosím jehně v troubě s bramborem v alobalu a nějaká omáčka) - ležela jsem v posteli s angínou, bylo mi strašně špatně a nemohla jsem jíst. Bylo pro mě strašně namáhavý už jen v tý kuchyni s ním flirtovat. Vesmír chtěl, žě byl druhej den, kdy mě vezl do nemocnice s tou angínou, nějakek nasranej a vůbec se se mnou nebavil. A to vesmír taky chtěl, že když jsme po krásným večeru v hospodě s ním a jeho kamarádama odcházeli, musel toho kluka, co šel před náma napadnou nějakej debil, ukrást mu batoh a on za ním musel běžet, prát se s ním, volat policii, takže z toho zase nic nebylo. To vesmír chtěl, že když on byl zrovna mimo město a já jsem měla za úkol řešit všechno s jeho otcem, začal na mě řvát do telefonu, kterej jsem mu položila a šla si rovnou koupit letenku domů. To vesmír chtěl, že se mě na tý chodbě jen smutně zeptal, kdy letím domů a já mu řekla v neděli a to byl pátek. A taky děkuju ti vesmíre za to, že když on bude na začátku roku v Praze, já budu v New Yorku.

Dík vesmíre. Nejvíc mě mrzí, že jsem přišla o krásný islandský příjmení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama